Imleria badia

Popis

Hřib hnědý je jedním z nejběžnějších hřibů polských lesů. Má kaštanově hnědý, hladký klobouk o průměru až 15 cm, který je u mladých exemplářů polokulovitý a pak se rozprostírá; za vlhka může být mírně lepkavý. Spodní stranu tvoří rourky s bledě žlutými až žlutozelenými póry, které po doteku nebo poškození modrají. Třeň je světle hnědý, válcovitý, s podélnými proužky.

Roste od léta do pozdního podzimu v jehličnatých a smíšených lesích, nejčastěji pod borovicemi a smrky, často v mechu a poblíž pařezů.

Mladé hřiby hnědé lze zaměnit s hřibem žlučníkem, který má hořkou dužninu, a starší s hřibem kaštanovým, který má dutý třeň a nemodrá. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr do 15 cm (podle některých popisů do 10 cm); v mládí polokulovitý se zavinutým okrajem, pak rozložený, poměrně plochý. Barva tmavě hnědá s červenavým nádechem nebo kaštanově hnědá. Povrch holý, hladký; v mládí sametový, za vlhka nebo u starých exemplářů mírně lepkavý; pokožka jde špatně oloupat.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Rourky kolem třeňu mírně vykrojené (podle některých popisů připojené k vykrojeným), 0,8–1,5 cm dlouhé, od bledě ochrové po olivově žlutou. Póry zpočátku bílé až krémové, později žluté až žlutozelenavé, zpočátku okrouhlé, s věkem hranaté (1–2 na mm); při poškození se zbarvují do modrozelena až modrošeda.

Třeň

Tloušťka 1–4 cm, výška 4–10 cm. Světle hnědá, s podélnými tmavšími proužky a jemným popraškem, na vrcholu s jemnou síťovitou kresbou. V mládí zduřelý, pak válcovitý, na rozdíl od hlízovitého třeňu mnoha hřibů. Na poškozených místech modrá.

Dužnina

Tvrdá, u starších třenů dřevnatá. Bílá, u starších exemplářů mírně žlutá; po rozříznutí mírně modrá (změna je často slabá a přechodná). Chuť a vůně příjemná (podle některých popisů ovocná). Pod pokožkou klobouku hnědorůžová.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach hnědoolivový (popisovaný také jako olivový až olivově hnědý). Výtrusy elipsoidní až mírně vřetenovité, hladké; velikost 10–17 × 4–5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Pozemní mykorhizní houba se saprotrofními tendencemi. Nejčastěji pod borovicí lesní a smrkem, také pod bukem; roste na zemi, v mechu, někdy přímo vedle pařezů. Nevyskytuje se na vápnitých půdách. Plodnice jsou hmyzem napadány méně než u jiných hřibů.

Rozšíření. Severní Amerika, Evropa (běžná), Asie (včetně Číny, Tchaj-wanu), Austrálie, Japonsko, střední Mexiko. Roste v jehličnatých a smíšených lesích. V Polsku není zákonem chráněná.

Tvorba plodnic. Od léta do pozdního podzimu (na Britských ostrovech srpen–listopad).

S čím se dá zaměnit?

• Tylopilus felleus (hřib žlučník) — Mohou si s ním být mýleni mladí hřiby hnědé; hřib žlučník je hořký (nezkoušejte ho chutí), má póry růžovějící a třeň se síťovinou.
• Gyroporus castaneus (hřib kaštanový) — Má dutý, komůrkatý třeň a dužnina po rozříznutí nemění barvu.
• Xerocomus subtomentosus (hřib plstnatý) — Užší třeň, světlejší, suchý klobouk, širší póry, které po stlačení nemodrají.
• Xerocomus bubalinus — Světlejší, žlutohnědý klobouk s růžovočerveným ojíněním, za vlhka nelepivý.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V českých zemích se pro tento druh po generace vžil lidový název „podborovák“, odvozený od jeho častého výskytu pod borovicemi, ačkoliv se v tuzemské mykologické literatuře dříve oficiálně uváděl jako suchohřib hnědý.
• Díky své masové a stabilní přítomnosti v jehličnatých lesích po celém území České republiky nepodléhá žádné zákonné ochraně a není zařazen ani v Červeném seznamu hub ČR.
• V tuzemsku bývá občas zaměňován za vzhledově podobný hřib žlučník, od kterého se však bezpečně liší nepřítomností výrazné tmavé síťky na třeni a póry, jež po pomačkání zřetelně modrají.