Amanita fulva

Popis

Muchomůrka ryšavá je štíhlá houba s kloboukem širokým 3–10 cm, světle hnědým až červenohnědým, s výrazně rýhovaným okrajem. Má bílé, volné lupeny, vysoký, křehký třeň bez prstene a volnou, vakovitou pochvu na bázi, často ukrytou v opadu.

Roste od léta do pozdního podzimu v listnatých i jehličnatých lesích, od nížin do hor, nejčastěji pod smrky, břízami, borovicemi a duby. V Polsku je hojná.

Sběr se nedoporučuje: snadno se zaměňuje s jedovatými muchomůrkami, včetně muchomůrky pošvaté a dalších druhů s pochvou. U každé muchomůrky je třeba vyrýt bázi třeně. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Sběr se nedoporučuje: snadno se zaměňuje s jedovatými muchomůrkami, včetně muchomůrky pošvaté a dalších druhů s pochvou. U každé muchomůrky je třeba vyrýt bázi třeně. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 3–10 cm; zpočátku zvonkovitě kuželovitý, později klenutý s malým umbem, nakonec plochý. Okraj výrazně rýhovaný; povrch nahý, hladký, za vlhka lepivě slizký. Barva světle hnědá, oranžově hnědá, nakonec červenohnědá. Někdy se šedavými zbytky plachetky. Slupku lze sloupnout z celého klobouku.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny mírně husté, široké, volné (nepřirostlé ke třeni), bílé nebo světle šedé.

Třeň

Výška 8–15 cm, průměr 0,8–1,5 cm (popisy uvádějí různá rozmezí), válcovitý, směrem nahoru se zužující, hladký nebo mouchatý, bez prstene; u starších plodnic trubkovitý (dutý), křehký; barva od bílé do okrově hnědé. Báze je obklopena blanitou, volnou, vakovitou pochvou – přirostlou dole, volnou nahoře, sahající až do 1/4 výšky plodnice, bílou až okrově hnědou, někdy s rezavě hnědými skvrnami. Pochva je často ukrytá v opadu – při určování je nutné ji odkrýt.

Dužnina

Vodnatá, bělavá až krémová, křehká, tenká; vůně nevýrazná, chuť nasládlá. Neměla by se ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý nebo krémový. Výtrusy kulovité, neamyloidní; rozměry: 9–12,5 × 9–12,5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba, v symbióze s dubem, břízou, smrkem, borovicí, kaštanovníkem a olší; na kyselých půdách. Roste na zemi v listnatých i jehličnatých lesích, od nížin do hor, zejména pod smrky.

Rozšíření. Severní Amerika (pochybné – název byl někdy nesprávně aplikován na jiné taxony), Evropa, Asie, Afrika. V Polsku hojný. V Polsku není zákonem chráněný.

Tvorba plodnic. Od léta do pozdního podzimu; ve Velké Británii od května do listopadu.

S čím se dá zaměnit?

• Amanita crocea (muchomůrka šafránová) — Tvoří větší plodnice, klobouk živě oranžové barvy.
• Amanita vaginata (muchomůrka pošvatá) — Obvykle v šedých odstínech (existují variety velmi podobné muchomůrce ryšavé); liší se pochvou – podrobné rozdíly neúplné.
• Jedovaté a smrtelně jedovaté druhy rodu Amanita (např. Amanita phalloides, Amanita pantherina) — Existuje riziko záměny s jedovatými muchomůrkami; muchomůrka ryšavá nemá prsten a má rýhovaný okraj klobouku, avšak nelze spoléhat na jediný znak.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V českém lidovém názvosloví si tato houba vysloužila poetická označení jako panenka či pošvatka, což odkazuje na její štíhlý vzrůst a nápadnou pochvu na bázi třeně.
• V České republice roste zcela běžně po celém území od nížin až po horské polohy Šumavy a Krkonoš, zejména v kyselých půdách pod smrky a břízami.
• V tuzemských lesích bývá méně zkušenými houbaři zaměňována za muchomůrku tygrovanou, od které se však liší výrazně rýhovaným okrajem klobouku a absencí prstenu na třeni.