Ampulloclitocybe clavipes

Popis

Strmělka kyjonohá má klobouk široký 4–8 cm, šedohnědý, někdy s olivovým nádechem a světlejším okrajem; za suchého počasí vybledá do okrova. V mládí je klobouk vyklenutý s nízkým středovým hrbolem, později se stává plochým a uprostřed mírně propadlým. Lupeny jsou krémově žluté a vybíhají hluboce na třeň. Třeň má charakteristický kyjovitě zduřelý dolní konec, od něhož je odvozen druhový název.

Roste na zemi v jehličnatých, listnatých a smíšených lesích, také v jalovcových houštinách a na rumištích, nejčastěji od srpna do listopadu, v Polsku místy již od května. V Polsku je hojná.

Lze si ji splést se strmělkou mlženkou a jinými strmělkami (Clitocybe), zejména když je zduření báze třeně sotva viditelné. V kombinaci s alkoholem je jedovatá a některé popisy ji považují přímo za nejedlou. Nesbírejte ji k jídlu.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 4–8 cm. Mladý klobouk sklenutý nebo vyklenutý, s tupým hrbolem, s věkem plochý, nakonec uprostřed propadlý. Okraj zpočátku podvinutý, později narovnaný, tenký a ostrý, světlejší. Povrch hladký, holý nebo pokrytý jemnými vlákny, obvykle vlhký. Klobouk je hygrofánní: za suchého počasí bledě okrový, za vlhka šedohnědý až olivově šedý.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny husté, silně sbíhavé na třeň, zpočátku bělavé nebo krémové, později žlutavé; kontrastují s tmavším kloboukem. Mezi lupeny se vyskytují kratší lupénky (lameluly) a v blízkosti třeně jsou lupeny někdy vidlené. Ostří lupenů rovné, u starších plodnic někdy vlnité.

Třeň

Výška 3–9 cm, tloušťka 0.8–1.8 cm. Báze je zřetelně kyjovitě zduřelá (znak, podle něhož je druh pojmenován), k substrátu přirostlá bílým myceliem; zduření není vždy dobře vyvinuté. Povrch hladký, hedvábitě vláknitý, bělavě šedý, krémový nebo světle hnědý, podobný klobouku. Vnitřek vatovitý a měkký; povrch třeně je pevnější.

Dužnina

Bílá, na bázi třeně mírně žlutavá, měkká a vodnatá; při poškození nemění barvu. Chuť nevýrazná. Vůně slabá, popisovaná různě: od zatuchlé mouky po nasládlou, připomínající mandle, pomerančový květ nebo skořici. Druh je v kombinaci s alkoholem jedovatý, proto by se dužnina neměla ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy vejčité, eliptické nebo kulovité, hladké (pod SEM jemně ornamentované), neamyloidní, 4.5–8.5 × 3.5–5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba rostoucí na zemi v jehličnatých, listnatých a smíšených lesích (zejména pod buky), v jalovcových houštinách, mezi trávou a spadaným listím a na rumištích. Staré plodnice jsou občas parazitovány pastouškou krasnou (Volvariella surrecta).

Rozšíření. Evropa (od Španělska po severní Skandinávii a Island), Severní Amerika, také Korea, Jížní Korea, Japonsko a Austrálie. Hojná a stále častější v severní Evropě; v Severní Americe hojná pod borovicemi na východě, méně častá na severozápadě. V Polsku hojná. V Polsku není zákonem chráněná.

Tvorba plodnic. V Polsku od května do listopadu; v severní Evropě hlavně od srpna do listopadu.

S čím se dá zaměnit?

• Clitocybe nebularis (strmělka mlženka) — Větší, s pevnější a mírně kyselkavou dužninou; lupeny se při tření prstem snadno oddělují od klobouku; postrádá zřetelně kyjovitě zduřelou bázi třeně, lupeny jsou méně sbíhavé, celkově světlejší zbarvení.
• Clitocybe costata (strmělka rýhovaná) — Dokonce i starší exempláře mají podvinutý, vlnitý okraj klobouku; obvykle bez hrbolu a s červenohnědším zbarvením.
• Ampulloclitocybe avellaneialba — Severoamerický druh; větší, s tmavším kloboukem a bílými lupeny.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice je strmělka kyjonohá hojným druhem, se kterým se lze setkat od nížin až do horských poloh, a to především v jehličnatých lesích v mechu a opadu jehličí.
• Své české jméno získala podle nápadně ztlustlé báze třeně připomínající kyj, díky čemuž ji lze v tuzemské přírodě spolehlivě odlišit od většiny ostatních druhů.
• V českých lesích bývá občas zaměňována za strmělku mlženku, oproti které má však celkově subtilnější klobouk a charakteristicky houbovitě zduřelý spodek třeně.