Tapinella atrotomentosa

Popis

Čechratka černohuňatá je velká, podsaditá houba s hnědým, semišovým kloboukem, obvykle o průměru asi dvanácti centimetrů, se zavinutým okrajem a propadlým středem. Vespod jsou husté, krémově žluté lupeny sbíhající na třeň. Nejsnáze ji lze poznat podle třeně: tlustého, tvrdého, připojeného na boku nebo mimo střed a pokrytého černohnědým sametovým chlupem.

Roste od srpna do října na pařezech, kořenech a tlejícím dřevě jehličnanů, nejčastěji borovic a smrků, v jehličnatých a smíšených lesích. V Polsku je poměrně hojná. Objevuje se jednotlivě nebo ve skupinách, a to i v sušších obdobích.

Navzdory svému zdánlivě lákavému vzhledu je dužnina hořká a tuhá a houba je nejedlá. Od čechratky podvinuté, která roste na zemi a je jedovatá, se liší černým sametovým třeněm a růstem na dřevě.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr do asi 20–30 cm (popisy uvádějí různá maxima); tvar často nepravidelný, ve středu propadlý, se zavinutým okrajem. U mladých exemplářů je povrch matný a semišový, u starších hladký. Barva se pohybuje od olivové přes oříškově hnědou a sépiovou až po tmavě hnědou, někdy rezavě hnědou.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny husté, zřetelně sbíhavé na třeň (zejména u mladých plodnic), vidlicovité, často spojené příčnými žilkami (anastomózami). Zpočátku bílé nebo krémově žluté, s věkem ošatkově žluté; v místě poškození hnědnou.

Třeň

Výška asi 3–7 cm (podle některých popisů až 12 cm), tloušťka asi 2–4 cm. Plný, tvrdý, pružný, obvykle excentrický nebo boční, pokrytý tmavě hnědou až černou sametovou srstí. Prsten chybí.

Dužnina

Bílá nebo bělavě žlutá, šťavnatá, křehká, v třeni tvrdá. Vůně: žádná. Chuť mírně hořká až palčivá. Dužnina by se neměla ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach hnědavý, bledě okerový až žlutohnědý. Výtrusy široce elipsoidní až kulovité, hladké, téměř bezbarvé, asi 5–7 × 4–4,5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Saprotrof na mrtvém dřevě jehličnanů: na pařezech a mrtvých kořenech a na tlejícím dřevě pohřbeném v zemi. Vyskytuje se na různých druzích stromů, nejčastěji na borovicích a smrcích.

Rozšíření. Evropa, Severní Amerika, také Střední Amerika (Kostarika) a Asie (včetně Pákistánu, Číny). V Polsku poměrně hojná, v jehličnatých a smíšených lesích. V Polsku není zákonem chráněna.

Tvorba plodnic. Od srpna do října; plodnice se objevují i v sušších obdobích, kdy jiné houby nesplodňují.

S čím se dá zaměnit?

• Paxillus involutus (čechratka podvinutá) — Roste na zemi jako mykorhizní houba, s centrálním, hladkým třeněm bez černých chlupů; klobouk menší, rezavě hnědý. Je jedovatá.
• Tapinella panuoides — Plodnice vějířovité nebo mušlovité, bez zřetelného třeně, obvykle mnohem menší, oranžově hnědé; roste na jehličnatém dřevě.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice patří čechratka černohuňatá k velmi hojným druhům, se kterými se lze setkat po celém území od nížin až do horských poloh, a to především na pařezech borovic a smrků.
• Díky své značné odolnosti vůči suššímu počasí bývá v českých lesích často jednou z mála velkých hub, na které lze narazit i v obdobích s nedostatkem vláhy.
• Méně zkušení čeští houbaři ji při pohledu shora mohou kvůli robustnímu vzrůstu a hnědému plstnatému klobouku zaměnit za některý druh hřibu, ačkoliv má na spodní straně lupeny.