Agaricus arvensis

Popis

Žampión ovčí je velký, bílý nebo krémový agaricus s kloboukem o průměru 7–20 cm, který po zatlačení žloutne. Mladé lupeny jsou bledé, potom šedohnědé a čokoládové a třeň má velký, visící, dvojitý prsten. Voní po anýzu nebo mandlích.

Roste od května do října na loukách, pastvinách, v zahradách a lesích, také v kruzích, často na úrodných půdách, poblíž stájí. V Polsku je běžná.

Největším rizikem je záměna s bílými, smrtelně jedovatými muchomůrkami (muchomůrka jízlivá, muchomůrka jarní a bílá forma muchomůrky zelené). Ty se liší pochvou a hlízou na bázi třeně a lupeny, které jsou bílé v každém věku. Houby rodu Agaricus by měli sbírat pouze zkušení sběrači hub; pokud si nejste jisti, nejezte ji.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 7–20 cm; v mládí vejčitý, potom polokulovitý, konvexní, v dospělosti plochý. Povrch holý, hedvábně lesklý, suchý, bílý až krémový; po zatlačení žloutne.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny volné, husté; v mládí bílé a dlouho bílé (podle některých popisů bledě růžové až bílé), potom šedohnědé, nakonec čokoládově hnědé až černohnědé; podle jiných popisů nemají nikdy růžový nádech.

Třeň

Výška 5–15 cm, tloušťka 1–3 cm; válcovitý, na bázi ztlustlý, nejprve plný, potom dutý, od klobouku se snadno odlomí; po zatlačení žloutne. Velký visící prsten, dvojitý, s „ozubenými“ (zubatými) vzory na spodní straně, nahoře bělavý, dole někdy s nažloutlými šupinami.

Dužnina

Měkká, pružná, bílá, u starých exemplářů někdy nažloutlá. Chuť nevýrazná, vůně po anýzu (podle některých popisů mandlová, marcipánová, z benzaldehydu); vůně po uvaření mizí. Neochutnávejte dužinu neidentifikovaných hub.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach černohnědý až nachově hnědý (podle některých popisů tmavě hnědý). Výtrusy hladké, hnědé, 6–8 × 4–5 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Saprotrof. Roste na zemi na loukách, pastvinách, v zahradách, v jehličnatých, listnatých a smíšených lesích, v lesních školkách, na různém organickém odpadu; často poblíž stájí a mezi kopřivami (půdy bohaté na dusík). Tvoří čarodějné kruhy. Na západním pobřeží Severní Ameriky spojená s cypřiši, na východě se smrky.

Rozšíření. Severní a Jižní Amerika, Evropa, Asie, Austrálie. V Polsku běžná. Právně nechráněná; také popsaná jako běžná a ohrožená.

Tvorba plodnic. Od května do října (ve Velké Británii od července do listopadu); jednotlivě nebo v malých skupinách.

S čím se dá zaměnit?

• Amanita virosa (muchomůrka jízlivá), Amanita verna (muchomůrka jarní), bílá forma Amanita phalloides (muchomůrka zelená) — Smrtelně jedovatá; lupeny vždy bílé (nikdy netmavnou), bílý výtrusný prach, pochva a hlízovitá báze třeně. Houby rodu Agaricus mají lupeny, které s věkem hnědnou, a tmavý výtrusný prach. U mladých exemplářů jsou lupeny schované pod závojem.
• Agaricus xanthodermus (pečárka zápašná) — Jedovatá (způsobuje žaludeční potíže). Také žloutne při zatlačení, ale voní po karbolu (fenolu).
• Agaricus silvicola (pečárka lesní) — Také voní po anýzu, ale lupeny zůstávají dlouho červeno-růžové.
• Agaricus campestris (pečárka polní) — Podobná, menší; podrobné rozdíly – bez dat.
• Agaricus osecanus — Vzácná; nevoní po mandlích.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V českém lidovém názvosloví se pečárce ovčí přezdívá „ovčák“, což odkazuje na její tradiční a hojný výskyt na pastvinách skotu a ovcí napříč celou republikou.
• Na českých loukách nezřídka roste v nápadných kruzích, kterým tuzemská lidová slovesnost přezdívá čarodějné kruhy a jejichž vznik pověry připisovaly nočnímu tanci lesních víl.
• V České republice dochází k nebezpečným záměnám se smrtelně jedovatou muchomůrkou jízlivou či bílou formou muchomůrky zelené, od kterých se pečárka ovčí liší nepřítomností blanité pochvy na bázi třeně.