Amanita muscaria

Popis

Amanita muscaria (muchomůrka červená) je jednou z nejlépe rozpoznatelných hub: velká (klobouk do 20 cm), obvykle jasně červená, posetá bílými nebo bělavě žlutými skvrnami. Má bílé, volné lupeny a bílý třeň s visutým prstenem a hlízovitou bází s řadami obrub, bez zřetelné pochvy. Dužnina je bílá a nemění barvu.

Velmi hojná v Polsku, roste od června do listopadu v listnatých, jehličnatých a smíšených lesích, zvláště často pod břízami, se kterými tvoří mykorhizu. Vyskytuje se na celé severní polokouli a lidé ji zavlekli také na jižní polokouli.

Ačkoli je snadno k rozeznání, je někdy zaměňována s muchomůrkou královskou, muchomůrkou císařkou (v teplých zemích), holubinkami nebo žlutými formami. Je to jedovatá houba a nesmí se jíst. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr do 20 cm; u velmi mladých plodnic kulovitý, poté polokulovitý, nízkoklenutý, u starších plochý a uprostřed mírně propadlý. Povrch hladký, za vlhka lepkavý, u starších plodnic na okraji jemně rýhovaný. Nejčastěji jasně červená (u východoasijských, severoamerických a některých evropských forem také oranžová, žlutá nebo bílá). Zpočátku pokrytá bělavým závojem, jehož zbytky zůstávají jako bílé nebo bělavě žluté skvrny.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny bílé nebo bledě žlutavé, břichaté, husté, volné (nepřirostlé ke třeni).

Třeň

Výška do 20 cm, tloušťka do 3 cm, válcovitá, snadno se odlamuje, v mládí plná, pak dutá; bílá nebo žlutavá. Prsten visutý, bílý (někdy žlutavý). Báze hlízovitá, obklopená několika řadami valovitých otoků (zbytků závoje), bez zřetelné pochvy.

Dužnina

Bílá (někdy žlutavá pod pokožkou klobouku), křehká, při poškození nemění barvu; bez vůně, chuť v popisech zdrojů mírná – nesmí se zkoušet; neochutnávejte dužninu této ani žádné podezřelé houby.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy hladké, elipsoidní, neamyloidní (nebarví se jódem); velikost 9–11 × 6–9 µm (popisy uvádějí také 9–13 × 6,5–9 µm).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Ektomykorhizní houba s dlouhým seznamem partnerů: břízy (zejména bříza bělokorá), jedle, borovice, smrky, osiky, duby, dále keře z čeledi cistovitých a zakrslé vrby; na jižní polokouli také pabuky a eukalypty. Roste na zemi v listnatých, jehličnatých a smíšených lesích. Zavlečena s borovicovými sazenicemi do mnoha regionů světa.

Rozšíření. Kosmopolitní druh, původní v mírném a boreálním pásmu severní polokoule (také ve vyšších polohách v teplejších oblastech, např. Hindúkuš, Středomoří, Střední Amerika); zavlečen do Austrálie, na Nový Zéland, do Jižní Afriky a Jižní Ameriky. Ve střední Evropě včetně Polska velmi hojný. Není předmětem druhové ochrany.

Tvorba plodnic. Od června do listopadu.

S čím se dá zaměnit?

• Amanita regalis (muchomůrka královská) — Klobouk hnědý, bez červené barvy; skvrny, tečky a okraj prstenu žluté; roste hlavně pod smrky/jedlemi v horách. Také jedovatá.
• Amanita caesarea (muchomůrka císařka) — Bledší, oranžově žlutý klobouk bez teček, žlutý třeň a lupeny, hlíza třeně v pochvě; vyskytuje se v teplých listnatých lesích, hlavně v jižní Evropě, kde dochází k záměnám nejčastěji.
• Russula xerampelina (holubinka révová) a jiné červené holubinky — Rovný třeň bez prstenu a dalších ozdob, hladký klobouk.
• Amanita gemmata (muchomůrka slámožlutá; psaná také jako A. junquillea) — Někdy zaměňovaná se žlutými formami muchomůrky červené; je menší a má jinou stavbu třeně.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• České rodové jméno muchomůrka vzniklo ze starého lidového zvyku trávit tímto druhem mouchy, kdy se kousky plodnic máčely ve sladké vodě či mléce.
• Na území České republiky je tento druh velmi hojný od nížin až po horské polohy, přičemž v tuzemských lesích roste v symbióze nejčastěji se smrky a břízami.
• Po vydatných deštích, které z jejího klobouku mohou zcela smýt charakteristické bílé strupy, dochází v české přírodě k občasným záměnám za vzácnější muchomůrku císařskou.