Amanita porphyria

Popis

Muchomůrka porfýrová je středně velká muchomůrka s kloboukem širokým 4–10 cm, šedohnědým nebo šedofialovým, hladkým, za suchu lesklým a za vlhka slizkým. Často nese šedé skvrny tvořené zbytky plachetky. Lupeny jsou bílé a volné, třeň štíhlý, s křehkým, visícím prstenem šedofialového nádechu. Báze třeně je hlízovitá, s třepenitou pochvou odstávající od hlízy. Dužnina páchne nepříjemně, jako hnijící brambory.

Roste od července do října, hlavně v jehličnatých lesích na kyselých, chudých půdách: v borových lesích v nížinách, pod smrky v horách. V Polsku je hojná.

Je to jedovatá houba a není vhodná k jídlu. Houbaři si ji mohou splést s muchomůrkou růžovkou a také s jinými muchomorkami, včetně smrtelně jedovaté muchomůrky zelené. Každý, kdo si není jistý druhem muchomorky, by ji neměl sbírat ani jíst.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 4–10 cm; u mladých plodnic zvoncovitý až klenutý nebo polokulovitý, rychle se splošťující. Okraj tupý, rýhovaný. Povrch hladký, holý, s jemnými vnořenými vlákny, obvykle se skvrnitými šedými zbytky velka. Barva šedohnědá nebo šedofialová (fialový nádech není vždy zřetelný). Za suchu lesklý, za vlhka slizký.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny bílé nebo bělavé, husté, nestejné délky, u třeně volné; při poškození tmavnou.

Třeň

Výška 5–13 cm, tloušťka 0,6–2 cm; válcovitý, směrem nahoru se zužující. U mladých plodnic plný, později uvnitř dutý; u starších šedohnědý s fialovým nádechem. Prsten visící, křehký, šedofialový nebo černající, u starších plodnic mizející. Báze hlízovitá, s třepenitou pochvou odstávající od třeně (podle některých popisů může být hlíza obklopena bílou blanitou pochvou), obvykle tmavší než třeň.

Dužnina

Bílá, křehká, poměrně tenká. Vůně nepříjemná, připomínající hnijící nebo syrové brambory a také ředkvičky; chuť ředkvovitá. Dužnina by se neměla ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy kulovité až téměř kulovité, hladké, o průměru 8–10 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba. Roste na chudých, kyselých půdách pod jehličnany, zejména smrky, také jedlemi a jedlovci; příležitostně pod listnatými stromy, např. břízami. V polských nížinách hlavně v borových lesích, v horách pod smrky.

Rozšíření. Po celé severní polokouli: v Evropě, Severní Americe, Japonsku; zaznamenána také v Austrálii. Severoamerické nálezy, dříve zpochybňované, byly DNA studiemi potvrzeny jako týž druh. V Evropě velmi hojná v boreálních a hemiboreálních lesích, méně hojná v mírném pásmu; častější v horách a na severu. V Polsku hojná, s mnoha lokalitami. V Polsku není právně chráněna.

Tvorba plodnic. Od července do října.

S čím se dá zaměnit?

• Amanita rubescens — Muchomůrka růžovka má dužninu, která při poškození červená, rezavě hnědý klobouk s moučnatými bradavkami a rýhovaný prsten; muchomorka porfyrová má šedohnědý nebo šedofialový klobouk, bělavou dužninu vonící po hnijících bramborech a hlízovitou bázi s volnou pochvou.
• Amanita phalloides (muchomůrka zelená, smrtelně jedovatá) — Muchomůrka zelená má obvykle olivově zelenkavý klobouk s vnořenými vlákny a pochvovitý kalich jasně obklopující hlízu; muchomorka porfyrová má klobouk šedohnědý až šedofialový. Jejich záměna je nebezpečná, protože muchomůrka zelená je smrtelně jedovatá.
• Amanita citrina (muchomůrka citrónová) — Podobná tvarem a vůní, ale klobouk je bledě žlutý až zelenkavý a prsten není šedofialový.
• Amanita pantherina (muchomůrka tygrovaná) — Uváděná jako druh, se kterým si ji lze splést; muchomůrka tygrovaná má hnědý klobouk s četnými bílými vločkami plachetky a rýhovaný okraj.
• Amanita excelsa (polsky: muchomorka šedivka) — Větší a masitější, bez hlízy odstávající od třeně.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• Český druhový název této houby je odvozen od vyvřelé horniny porfyru, jejíž šedofialové zbarvení věrně připomíná odstín jejího klobouku.
• V České republice se hojně vyskytuje především v podhorských a horských smrčinách a v kyselých borových lesích, například na Šumavě nebo na Třeboňsku.
• Méně zkušení čeští houbaři ji mohou v lese zaměnit za muchomůrku šedivku, od které se však odlišuje nafialovělým prstenem a odsedlou hlízou na bázi třeně.