Leccinum aurantiacum

Popis

Křemenáč dubový má oranžově červený až cihlově zbarvený klobouk, bělavý třeň pokrytý šupinami (časem červenající nebo tmavnoucí) a malé, šedavé póry pod kloboukem. Dužnina je bílá a po rozříznutí tmavne. V Polsku roste od června do října v lesích a křovinách, obvykle pod osikami.

Existuje několik podobných hřibovitých hub s červenými klobouky, které se liší především stromem, pod kterým rostou (bříza, borovice, smrk, osika). Při sběru se proto vyplatí věnovat pozornost okolí a šupinám na třeni.

Tato houba vyžaduje důkladnou tepelnou úpravu. Dužnina při vaření černá. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 3–15 cm. Mladé plodnice kulovité, poté polokulovité, nakonec nízké a klenuté. Barva oranžově červená, červenooranžová, tmavě červená nebo cihlově červená. Okraj tenký; pokožka na okraji starších exemplářů obvykle přesahuje rourky jako tenká membrána.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Rourky šedavé s olivovým nádechem. Póry okrouhlé, drobné, zpočátku bílé, poté šedavě okrové, nakonec olivové; po zamáčknutí mohou dostat olivově hnědou barvu.

Třeň

Výška 5–18 cm, tloušťka 2–3 cm (popisy uvádějí různá výšková rozmezí); válcovitý, plný, na bázi širší. Bělavý, pokrytý šupinami, které jsou v mládí bělavé a později oranžově červené (podle některých popisů malé šupiny věkem hnědnou až černají). Pod kloboukem zůstávají šupiny dlouho bílé. Prstenen chybí. Podle některých popisů může třeň při poškození modrozelenat.

Dužnina

Tlustá, pevná, šťavnatá, bílá; po rozříznutí tmavne (nejprve vínově, poté šedo- nebo fialově černě). Chuť mírná, vůně nenápadná. U starších exemplářů v třeni vláknitá, v klobouku měkká a vodnatá. Při vaření černá.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach hnědý nebo olivově hnědý. Výtrusy hladké, žlutohnědé, vřetenovité: 13–17 × 4–5 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Pozemní mykorhizní houba. V Polsku podle některých popisů roste výhradně pod topolem osikou; v Evropě je tradičně spojována s topoly, ale byla zaznamenána také pod dubem, bukem, břízou, kaštanovníkem, vrbou a lípou; v Evropě není známa s jehličnany. Roste v lesích a křovinách.

Rozšíření. Evropa a Severní Amerika (v druhém případě se určovaly mohou týkat jiných druhů), také Střední Amerika a Japonsko. Rozšířená, ale ve střední Evropě roztroušená; v Polsku poměrně hojná. Zapsána na červených seznamech ohrožených druhů v Německu a Nizozemsku. V Polsku není zákonem chráněna.

Tvorba plodnic. Od června do října.

S čím se dá zaměnit?

• Leccinum versipelle (křemenáč březový) — Světlejší, roste pod břízami; nejsnadněji k rozeznání podle černých šupin na třeni.
• Leccinum vulpinum (křemenáč borový) — Roste pouze pod borovicemi.
• Leccinum piceinum (křemenáč smrkový) — Roste pouze pod smrky.
• Leccinum albostipitatum — Roste s osikou a má na třeni bílé šupiny; ne všichni autoři jej považují za samostatný druh.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V českém lidovém názvosloví si křemenáč vysloužil označení jako „osikáč“ či „červenáček“, přičemž samotný název křemenáč vznikl díky mimořádné tvrdosti mladých plodnic připomínajících kámen křemen.
• V České republice roste hojně od nížin do horských poloh, jeho výskyt je však v naší krajině vázán výhradně na přítomnost topolů osik podél lesních cest, na pasekách a v remízcích.
• Čeští houbaři jej v terénu nezřídka zaměňují za příbuzný křemenáč březový nebo smrkový, spolehlivým vodítkem k určení v českých lesích je však právě hostitelská dřevina.