Lepiota brunneoincarnata

Popis

Bedla hnědočervenavá je malá houba s kloboukem širokým několik centimetrů, pokrytým hnědými, vínově hnědými nebo fialově hnědými šupinami na bledě růžovém podkladu, obvykle s větší šupinou uprostřed. Má bílé, volné lupeny, tenký růžovohnědý třeň s prstencovitými šupinami a úzkým prstenem, který časem mizí. Dužnina mírně červená a voní ovocně.

Roste od července do října na okrajích lesů, v parcích a zahradách, na trávnících a na půdě bohaté na humus. V Polsku je vzácná a je na červeném seznamu, ale v jižní Evropě je hojnější.

Kvůli místu, kde roste, je snadno zaměnitelná za špičku obecnou nebo čirůvku zemní, což způsobilo otravy. Obsahuje amatoxiny jako muchomůrka zelená. Nesbírejte malé bedličky k jídlu; jed nelze v kuchyni odstranit.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 2,7–6 cm. Zpočátku klenutý s tupým hrbolem (nebo polokulovitý), později rozprostřený, u starších mírně propadlý; okraj podvinutý. Pokožka rozpukaná v zrnité šupiny: hnědé, vínově hnědé nebo fialově hnědé šupiny na bledě růžovém podkladu; v mládí červenohnědé, s věkem blednoucí na bledě růžovohnědé. Uprostřed obvykle velká, neporušená šupina. Dužnina v klobouku masitá.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny volné ( nepřirostlé ke třeni), bledě krémové až bílé, řídké, občas dceřinné, s malými mezilupeny; ostří velmi jemně vroubkované.

Třeň

Výška 2–5 cm, průměr 0,3–0,9 cm, válcovitý. Úzký prsten mizející u zralých plodnic. Nad prstenem bělavý až růžovohnědý, pod ním růžovohnědý až bledě fialový, s několika přetrženými prstencovitými hnědými šupinami uspořádanými nad sebou (popsáno také jako tmavě hnědá prstencová zóna).

Dužnina

Bílá, po poranění a při řezu mírně červenající. Vůně ovocná (popsána jako vůně nezralého ovoce); chuť mírná – nesmí se nikdy zkoušet; neochutnávejte dužninu žádné podezřelé houby.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy eliptické až oválné, 6–9 × 3,5–5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí), dextrinoidní (červenohnědé v Melzerově činidle).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Způsob výživy není popsán (bedličky jsou obvykle saprotrofové); roste jednotlivě nebo v malých skupinách na okrajích lesů, v parcích a zahradách, na holé půdě bohaté na humus, často na místech lidské činnosti, také na trávníkech a polích.

Rozšíření. Vzácná ve střední Evropě, častější v jižní Evropě a v teplých oblastech Evropy, také ve Velké Británii a Německu; v Asii od Turecka a Íránu po východní Čínu. V Polsku vzácná: do roku 2003 popsána pouze z Národního parku Roztocze; na Červeném seznamu rostlin a hub Polska (2006) má status V (zranitelný). Objevuje se také na seznamech ohrožených druhů v Německu a Dánsku. Není právně chráněna.

Tvorba plodnic. Od července do října.

S čím se dá zaměnit?

• Marasmius oreades (špička obecná) — Roste na trávníkech (často v kruzích), klobouk světle hnědý bez šupin.
• Tricholoma terreum (čirůvka zemní) — Byla popsána záměna za čirůvku zemní (otrava rodiny v Salon-de-Provence); podrobné rozdíly – bez údajů.
• Macrolepiota procera (bedla vysoká) — Někdy zaměňována; podrobné rozdíly – bez údajů.
• Agaricus bisporus (žampión hnědý) — Byla popsána otrava v Turecku po sběru společně se žampiony; rozdíly – bez údajů.
• Lepiota brunneolilacea, Lepiota helveola (bedlička ostrošupenná) — Také jedovaté, malé bedličky; L. brunneolilacea má zelenavě šedý prsten a roste na písčitých půdách.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice se bedla hnědočervenavá vyskytuje velmi vzácně a je vázána především na nejteplejší nížinné oblasti, jakými jsou jižní Morava nebo Polabí.
• Na českém území vyrůstá převážně v místech ovlivněných člověkem, jako jsou parky a zahrady, kde bývá v terénu nebezpečně zaměňována s drobnějšími druhy pečárek či jinými bedlami.