Lepiota clypeolaria

Popis

Bedla hávnatá je malá houba s kloboukem o průměru 4–7 cm, zpočátku vejčitým, později zvonovitým a plochým. Je bělavá nebo nažloutlá, pokrytá hnědavými šupinami uspořádanými do kruhů, a uprostřed má tmavší, hladký hrbolek. Lupeny jsou bílé a husté, a dužnina nepříjemně zapáchá. Nejsnáze se pozná podle třeně: pod rychle mizejícím prstenem je tlustý a vlnatý, jako by byl oblečený do „ponožky".

Roste od července do října na zemi v listnatých a jehličnatých lesích a v parcích, jednotlivě nebo v malých skupinách, nejčastěji na dobře osvětlených místech. Ve střední Evropě je poměrně běžná.

Je jedovatá a nesmí se jíst. Co je horší, někdy se zaměňuje s bedlou vysokou a rod Lepiota zahrnuje smrtelně jedovaté druhy. Každou malou houbu s šupinatým kloboukem, bílými lupeny a prstenem na třeni považujte za nebezpečnou a nesbírejte ji ke konzumaci.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 4–7 cm. V mládí vejčitý, poté zvonovitý, nakonec plochý, uprostřed s tupým, hladkým, rezavě hnědým hrbolkem; hrbolek tvoří ostře ohraničený terč v barvě šupin. Povrch je bělavý, bílokrémový nebo nažloutlý, pokrytý okrově žlutými až hnědavými, vlnatými šupinami uspořádanými soustředně. Na okraji visí zbytky závoje.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny husté, bílé nebo světle nažloutlé, volné (nepřirostlé ke třeni).

Třeň

Výška 4–12 cm, tloušťka 0,3–1 cm; válcovitý, úzký, uvnitř dutý (rourkovitý), k bázi mírně ztluštělý nebo kyjovitý. Bílý; prsten je nevýrazný, rychle mizející nebo připomínající prstencovou zónu. Pod prstenem je třeň pokrytý tlustými, vlnatými, nažloutlými nebo hnědavými šupinami (vzhled „botky"), nad ním hladký. U starších plodnic šupiny blednou.

Dužnina

Bílá až světle okrová. Zápach nepříjemný, chuť mírná. Dužninu byste neměli ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy hladké, vřetenovité (na obou koncích zúžené) nebo mandlovité, 11–18,5 × 4–6,5 µm (popisy uvádějí různé rozsahy).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Saprotrof rostoucí na zemi v listnatých a jehličnatých lesích a v parcích, jednotlivě nebo v malých skupinách; preferuje dobře osvětlená místa.

Rozšíření. Rozšířená v mírném pásu severní polokoule: Evropa, Severní Amerika, Asie (včetně Japonska, Koreje, Číny); podle některých popisů také Jižní Amerika. Ve střední Evropě poměrně běžná. V Polsku není právně chráněna a není na seznamu hub schválených k prodeji v Polsku.

Tvorba plodnic. Od července do října (hlavně na podzim).

S čím se dá zaměnit?

• Macrolepiota procera (bedla vysoká) — Mnohem větší (klobouk obvykle přes 10 cm), s hadím vzorem na třeni a pohyblivým, trvalým prstenem; u bedly hávnaté je plodnice malá a třeň vlnatý, bez trvalého prstenu.
• Lepiota ignivolvata (polsky: czubajeczka czerwonopochwowa) — Shora velmi podobná, ale třeň nemá vlnatá vlákna, pouze oranžovohnědou prstencovou zónu.
• Lepiota magnispora (polsky: czubajeczka brzuchatozarodnikowa) — Jasnější barvy, výrazněji zbarvený střed klobouku, jasně žluté až hnědavé šupiny na okrovém podkladu, nažloutle okrový třeň a delší výtrusy.
• Lepiota ochraceosulfurescens — Méně výrazný tmavý terč uprostřed klobouku, vůně gumy nebo rozpuštěného másla a žlutá dužnina u báze třeně; někteří autoři považují tento název za synonymum.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V české mykologii se pro tento druh dříve používalo také výstižné jméno bedla vlnatá, které poukazovalo na nápadně třásnitý a huňatý povrch jejího třeně.
• Na území České republiky se nejedná o chráněný ani ohrožený druh a lze se s ním běžně setkat v jehličnatých i smíšených porostech po celé zemi.
• V tuzemských lesích bývá tato houba nezkušenými houbaři někdy zaměňována za mladé nerozvité plodnice podstatně větší bedly vysoké.