Agaricus bisporus

Popis

Pěstovaný žampion je známý žampion z obchodů: bílý nebo hnědý, s masitým kloboukem širokým 4–10 cm, lupeny, které růžoví a poté tmavě hnědnou, a zřetelným prstenem na třeni. Dužnina je bílá, pevná, s mírnou vůní a při poškození mírně červená.

Ve volné přírodě je vzácný: roste na bohaté půdě, kompostu a hnoji, na polích, v parcích a na kompostech. Na druhou stranu se pěstuje v obrovském měřítku a Polsko je největším producentem žampionů v Evropě. Sběr divokých exemplářů se nedoporučuje, protože se snadno zaměňují.

Největší nebezpečí představuje záměna s mladými, smrtelně jedovatými muchomůrkami, které mají bílé lupeny a pochvu na bázi třeně, a s nejedlou pečárkou zápašnou, která žloutne a voní po fenolu. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 4–10 cm (zralý portobello 10–15 cm). V mládí polokulovitý, poté zploštělý. Barva bílá, šedobílá až hnědavá; divoká forma je světle šedohnědá se širokými plochými šupinami na bledším podkladu, směrem k okraji bledší. Kůžička klobouku radiálně vláknitá až přitiskle šupinatá. Klobouk tlustý a masitý.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny volné, úzké, husté; u mladých plodnic bělavé, poté růžové, nakonec tmavě hnědé, s bělavým ostřím (cheilocystidy).

Třeň

Výška 3–8 cm, tloušťka 1–3 cm (popisy uvádějí různá rozmezí); válcovitý, plný, bílý, pod prstenem někdy šupinatý. Prsten zřetelný, tlustý, úzký, na horní straně někdy rýhovaný. Na bázi bez pochvy.

Dužnina

Bílá, pevná, při poškození slabě červenající (bledě růžově červená). Vůně slabá, příjemná. Při poškození nežloutne – žloutnutí a vůně po fenolu ukazují na pečárku zápašnou. Divoké exempláře neochutnávejte.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach hnědý až tmavě hnědý. Výtrusy elipsoidní až kulovité, hladké. Velikost asi 4,5–8,5 × 4–7,5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí). Basidie obvykle dvojvýtrusné (čtyřvýtrusnévariety byly rovněž popsány).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Pozemní saprotrof na bohaté půdě, kompostu a hnoji; vzácný ve volné přírodě, na polích, v parcích, na kompostech a hnojených místech, zřídka v lesích. Pěstovaný na kompostu (v Evropě hlavně na koňském hnoji).

Rozšíření. Ve volné přírodě: Severní, Střední a Jižní Amerika, Evropa, Asie, Austrálie a četné ostrovy. V Polsku jsou rozšíření a frekvence divokých populací neznámé (do roku 2003 bylo hlášeno 5 lokalit). Pěstováno ve více než 70 zemích. Polsko je největším producentem žampionů v Evropě. Není právně chráněn; objevuje se na seznamu hub schválených k prodeji (Ministerstvo zdravotnictví položka 38; v katalogu zahrnuje také Agaricus hortensis).

Tvorba plodnic. Od května do září; podle některých popisů plodí od podzimu do zimy, zejména v blízkosti cypřišů. Pěstování probíhá celoročně.

S čím se dá zaměnit?

• Agaricus xanthodermus (pečárka zápašná) — Nejedlý, způsobuje žaludeční potíže; voní po fenolu (kyselici karbolové) a dužnina, zejména na bázi třeně, při poškození žloutne.
• Agaricus campestris (pečárka polní) a Agaricus arvensis (žampión ovčí) — Pěstovaný žampion má nejtlustší, nejmasitější klobouk. Mladé exempláře lze spolehlivě odlišit pouze pod mikroskopem.
• Amanita virosa a jiné smrtelně jedovaté muchomůrky (muchomůrky jízlivé) — Mladé exempláře mohou vypadat podobně, ale muchomůrky mají na bázi třeně pochvu a čistě bílé lupeny, zatímco žampion má růžové nebo hnědé lupeny a hnědý výtrusný prach.
• Entoloma sinuatum — Lupeny nažloutlé, růžovějící; bez prstenu.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V české přírodě roste pečárka dvouvýtrusá ve volné formě poměrně vzácně a objevuje se takřka výhradně na stanovištích ovlivněných člověkem, například na kompostech, polích a v zámeckých parcích.
• V českém jazyce se pro tento druh vedle botanického označení pečárka ujal zdomácnělý lidový název žampion, který vznikl přejetím francouzského výrazu pro houbu.