Agaricus sylvaticus

Popis

Pečárka lesní (v polské literatuře nazývaná také žampión lesní) má klobouk o průměru 3–10 cm, tmavě hnědý až okrový, hustě pokrytý skořicovými, vláknitými šupinami. Lupeny jsou šedavě červené, poté tmavě hnědé a na bílém třeni visí prsten. Charakteristické je červenání dužniny při řezu a třeně při stlačení.

Roste hlavně v jehličnatých a smíšených lesích, nejčastěji pod smrky a jedlemi, méně často v parcích a na loukách, často ve skupinách. V Polsku je poměrně hojná.

Je nutné ji odlišit od pečárky zápašné, která voní po fenolu a žloutne, a od mladých muchomůrek (ty mají na bázi třeně kalich a bílé lupeny). Máte-li pochybnosti, nesbírejte ji ani nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 3–10 cm. U mladých jedinců zvoncovitý nebo polokulovitý, později klenutý, u starších plochý. Povrch suchý, tmavě hnědý až okrový, hustě pokrytý skořicově hnědými, přitisklými, vláknitými šupinami (v popisech se uvádí i šedohnědá barva, se širokými šupinami). Bledá forma je vzácná.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny husté, úzké, volné; u mladých jedinců šedavě červené, u starších tmavě hnědé (podle některých popisů šedé, pak mnohem tmavší); ostří světlejší. Bílé, blanité částečné závoji přetrvává poměrně dlouho.

Třeň

Výška 5–12 cm, tloušťka 1–2 cm, bílý nebo hnědavý, válcovitý, na bázi hlízovitý, v mládí plný, později dutý, snadno oddělitelný od klobouku. Prsten odstávající nebo visící, umístěný vysoko na tření. Při stlačení červená, pak hnědne.

Dužnina

Bílá, při řezu červenající. Chuť mírná, vůně neurčitá. Dužninu divoce rostoucích jedinců neochutnávejte.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach černohnědý až čokoládově hnědý. Výtrusy vejčité až eliptické, hladké; velikost 5,5–6 × 3,5–4 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Pozemní saprotrof, hlavně v jehličnatých a smíšených lesích, vzácněji v listnatých lesích a křovinách, občas na loukách a v parcích. Nejčastěji pod smrkem ztepilým a jedlí bělokorou, také pod olšemi a vrbami.

Rozšíření. Severní Amerika, Evropa, Asie (podle některých popisů také Severní Afrika). V Polsku poměrně hojná. Není právně chráněna; objevuje se na seznamu hub schválených k prodeji (položka 39 Ministerstva zdravotnictví jako A. silvaticus). Často roste ve skupinách.

Tvorba plodnic. Od začátku léta nebo od září do listopadu v Evropě; data jsou uváděna nejednoznačně.

S čím se dá zaměnit?

• Agaricus xanthodermus (pečárka zápašná) — Nejedlá; voní po kyselu karbolovém (fenolu) a báze třeně při poškození žloutne.
• Agaricus porphyrizon (pečárka purpurová) — Vzácná; dužnina při poškození žloutne, klobouk je mírně odlišné barvy.
• Agaricus phaeolepidotus — Třeň při řezu žloutne (a růžoví); klobouk hnědší; vůně po jodu nebo inkoustu.
• Tricholoma vaccinum (čirůvka ovčí) — Podobná shora, ale bez prstene a lupeny s věkem rezavě hnědnou.
• Mladé bílolupenné muchomůrky — Muchomůrky mají pochvu a bílé lupeny, pečárky mají hnědý výtrusný prach.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V českém lidovém názvosloví se pečárce lesní někdy říká krvavka, což odkazuje na nápadné červenání její dužiny po poranění.
• Na území České republiky se tato houba vyskytuje zcela běžně od nížin až do horských poloh, především ve smrkových lesích, a nepodléhá zde žádné zákonné ochraně.