Agaricus sylvicola

Popis

Žampión lesomilný (v polštině nazývaný také žampion hlízatý nebo žampion s plochou hlízou) je bílý, hedvábně lesklý žampion s kloboukem širokým 6–14 cm a nízkým umbem. Po dotyku nebo říznutí žloutne a příjemně voní po anýzu nebo mandlích. Jeho třeň je štíhlý, ohnutý, s tenkým, visícím prstenem a zřetelně rozšířenou, hlízatou bází. Lupeny jsou zpočátku bělavé, pak šedavě červené a tmavě hnědé.

Roste od července do října, obvykle jednotlivě, v borových a smrkových lesích, také pod buky, a má rád travnaté okraje. V Polsku je docela běžný. Kumuluje kadmium, proto by se neměl jíst ve velkém množství a často.

Mladé, stále ještě zavřené plodnice lze zaměnit za smrtelně jedovaté muchomůrky; rozhoduje báze třeně (pochva u muchomůrky). Také ho odlišujte od žampionu zápašného, který voní po fenolu. Máte-li pochybnosti, nesbírejte ho ani nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 5–15 cm (popisy uvádějí různá rozmezí), o něco menší než u žampionu ovčího. Zpočátku polokulovitý, později se otevírající deštníkovitě, se slabým, tupým umbem; docela masitý. Barva bílá, někdy bělavě krémová, sírovožlutá nebo ochrově žlutá. Povrch od hedvábného po jemně vláknitý, dokonce vláknitě vlnatý. Po stisknutí nebo poškození žloutne (podle některých popisů žluto-ochrově).

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny volné, velmi husté; u mladých bělavé, pak šedavě červené, nakonec tmavě červené až černo-hnědé.

Třeň

Výška 5–15 cm (popisy uvádějí různá rozmezí), šířka 1,5–3 cm; štíhlý, válcovitý, k vrcholu poněkud se zužující, nad prstenem hedvábně vláknitý. Většinou ohnutý nad hlízou, na bázi charakteristicky rozšířený v hlízu. Prsten velmi tenký, visící, zespodu lemovaný kožovitými bradavčitými útvary (podle některých popisů křehký). Barva podobná klobouku. Na bázi žádná pochva.

Dužnina

V klobouku bílá, velmi tenká, s dutinou blízko třeně; po říznutí nebo rozdrcení žloutne. Vůně příjemná, anýzová nebo mandlová; anýzová vůně při vaření mizí a je způsobena malým množstvím směsi benzylalkoholu a benzaldehydu. Divoké exempláře neochutnávejte.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach purpurově hnědý až hnědý. Výtrusy eliptické, hladké, 6–7,5(8) × 4–5.5 µm, bez klíčpórů. Schäfferova reakce a KOH reakce pozitivní (jako u jiných druhů sekce Arvenses).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Pozemní saprotrof v borových a smrkových lesích, také pod buky, milující travnaté okraje mezi jehličnatým opadem; roste většinou jednotlivě (podle některých popisů také v listnatých lesích, obvykle po několika exemplářích nebo jednotlivě). Druh může kumulovat kadmium – jeho koncentrace v plodnici může být až 300krát vyšší než v půdě.

Rozšíření. Severní Amerika a Evropa (včetně Velké Británie); podle některých popisů také Bangladéš a Pákistán. V Polsku docela běžný. V Polsku není právně chráněn; objevuje se na seznamu hub schválených pro prodej (Ministerstvo zdravotnictví položka 43, jako A. silvicola).

Tvorba plodnic. Od července do října (léto až pozdní podzim).

S čím se dá zaměnit?

• Amanita virosa (muchomůrka jízlivá) a mladá Amanita phalloides (muchomůrka zelená) — Mladé, kuželovitě uzavřené plodnice lze zaměnit za smrtelně jedovatou muchomůrku jízlivou. U muchomůrky nemění pokožka klobouku po poškození barvu na žlutou a na bázi třeně je pochva; lupeny muchomůrek zůstávají bílé. Druh vypadá podobně také jako mladá muchomůrka zelená.
• Agaricus arvensis (žampion ovčí) — Jeho lupeny nemají nikdy růžový nádech.
• Agaricus xanthodermus (žampion zápašný) — Nejedlý; vůně po karbolu, dužnina při poškození silně žloutne.
• Agaricus campestris a jiné žampiony sekce Arvenses (např. A. albolutescens, A. abruptibulbus, A. osecanus, A. subrutilescens) — Uvedeny jako podobné; podrobné rozdíly – žádná data.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice se pečárka hajní vyskytuje velmi hojně po celém území od nížin až do horských poloh, a to především v jehličnatých a smíšených lesích s bohatou vrstvou humusu.
• Tento druh bývá v českých lesích někdy zaměňován se smrtelně jedovatou bílou formou muchomůrky zelené či s muchomůrkou jízlivou, od kterých se však bezpečně liší nepřítomností pochvy na bázi třeně a postupně tmavnoucími lupeny.