Amanita verna

Popis

Muchomůrka jarní je celá bílá houba s kloboukem o šířce 5–10 cm, s bílými, volnými lupeny, splývavým prstenem a hlízovitou bází třeně zasazenou v pochvě ve tvaru vaku. Pochvu je nutné vyhrabat, protože je často skrytá ve spadaném listí.

Roste v listnatých lesích a parcích, zejména pod duby, od května nebo června do srpna. Podle některých popisů se v Polsku nevyskytuje a exempláře jiných bílých muchomůrek byly dříve popsány pod tímto jménem; jiní ji považují za druh v jižním Polsku vzácný.

Snadno ji lze splést s mladými pečárkami a také s muchomůrkou jízlivou a bílou formou muchomůrky zelené (všechny smrtelně jedovaté). Nesbírejte bílé lupenité houby bez jistoty o druhu; jed nelze v kuchyni odstranit.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr přibližně 5–10 cm. Bílá nebo krémová, povrch hladký nebo mírně vláknitý, občas se zbytky závoje. V mládí vejčitá nebo polokulovitá, v dospělosti klenutá nebo plochá; okraj hladký, špičatý.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny bílé, volné (nepřirostlé ke třeni), s hladkými nebo vločkovitými ostřími. Někdy popisované jako řídké.

Třeň

Výška přibližně 7–10 (až 12) cm, průměr přibližně 1–1,5 cm; bělavá až zelenkavá, často s cik-cak vzorem a vločkovitým povrchem, téměř válcovitá, mírně se směrem nahoru zužující. Prsten bílý, splývavý, rýhovaný, často natržený; třeň nad ním hladký. Báze hlízovitá s pochvou ve tvaru vaku, u starších plodnic nažloutlá.

Dužnina

Bílá. Vůně nasládlá, chuť někdy popisovaná jako oříšková – nesmí se nikdy zkoušet; neochutnávejte dužinu žádné podezřelé houby. Reakce s KOH (20%): popisy uvádějí různé výsledky – zbarvuje se žlutě nebo nemění barvu (varieta decipiens z jižní Evropy – oranžově žlutá).

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy bílé, kulovité až elipsoidní, hladké, amyloidní, 8–10 × 7–9 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba. Roste v listnatých lesích a parcích, zejména pod duby; šířeji popsána z listnatých lesů a pod stromy různých druhů.

Rozšíření. Severní polokoule: Evropa, Japonsko; výskyt v Severní Americe je sporný. V Polsku vzácná, hlavně na jihu; některé popisy uvádějí, že se tam nevyskytuje a že staré polské zprávy se týkaly bílých exemplářů muchomůrky jízlivé nebo muchomůrky zelené – nesrovnalost je třeba vyřešit. Není zákonem chráněna.

Tvorba plodnic. Ve střední Evropě od června do srpna, v jižní Evropě od května (popisy uvádějí také jaro).

S čím se dá zaměnit?

• Amanita virosa (muchomůrka jízlivá) — Klobouk méně kuželovitý; v testu s KOH vykazuje oranžově žlutou reakci, zatímco A. verna dává žlutou. Obě jsou smrtelně jedovaté.
• Amanita phalloides var. alba (bílá forma muchomůrky zelené) — Nevykazuje žlutou reakci s KOH na rozdíl od A. verna; v terénu lze obtížně rozeznat, rovněž smrtelně jedovatá.
• Agaricus spp. (pečárky, zejména A. campestris, mladé plodnice) — U mladých pečárek jsou lupeny zpočátku bílé, později růžovějí a tmavnou; muchomůrka má bílé lupeny, bílý výtrusný prach, prsten a pochvu na bázi třeně. Již v roce 1780 Bulliard varoval před záměnou za pečárku polní.
• Amanita citrina (muchomůrka citrónová), Amanita gilbertii, muchomůrka velkopochvová — Někdy zaměňována; podrobné rozdíly – bez údajů.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V Červeném seznamu hub České republiky je muchomůrka jarní zařazena mezi kriticky ohrožené druhy, neboť se na našem území vyskytuje pouze ojediněle.
• Tato houba roste v České republice výhradně v nejteplejších nížinných oblastech, zejména ve světlých listnatých hájích jižní Moravy a Polabí.
• V českých lesích dochází k její nebezpečné záměně s mladými pečárkami, od kterých se liší trvale bílými lupeny a přítomností výrazné pochvy na bázi třeně.