Amanita gemmata

Popis

Muchomůrka slámožlutá má žlutý klobouk – od slamkově a citrónově žluté po okrovou – široký asi do 11 cm, s rýhovaným okrajem. Obvykle je pokryta bělavými zbytky plachetky, ale déšť je snadno smyje. Lupeny jsou bílé a volné, třeň bílý nebo nažloutlý, šupinatý, s visutým, ale křehkým prstenem, který rychle mizí. Báze je ztlustlá a pokrytá přirostlou pochvou.

Roste od června do listopadu v listnatých, jehličnatých a smíšených lesích, obvykle jednotlivě, na kyselých a písčitých půdách, často podél cest. V Polsku je poměrně vzácná.

Někdy bývá zaměňována s muchomůrkou růžovkou a muchomůrkou šedivkou; liší se pochvou na bázi, dužninou, která nemění barvu, a žlutým kloboukem. Je to jedovatá houba. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr do 11–12 cm (popisy uvádějí také 2,5–12 cm); v mládí polokulovitý, poté klenutý, nakonec téměř plochý. Barva slamkově žlutá, citrónová, okrově žlutá až zlatavá, s věkem blednoucí; za vlhka lepkavá. Obvykle pokrytá bělavými, tenkými zbytky plachetky, déšť je snadno smyje, takže často chybějí. Okraj rýhovaný.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny bílé, husté, volné až úzce připojené (podle některých popisů ke třeni nepřipojené).

Třeň

Výška 4–14 cm, tloušťka do 2 cm (popisy uvádějí také 0,5–1,9 cm), bílá nebo nažloutlá, obvykle pokrytá odstávajícími bílými šupinami; rovná nebo k bázi mírně ztlustlá. U mladých plodnic úzký bílý prsten, u starších mizí nebo je křehký. Báze s hlízou pokrytou přirostlou pochvou, obvykle tvořící malý volný okraj.

Dužnina

Bílá, po řezu nemění barvu; chuť mírná, vůně slabá nebo žádná. Chuť se nesmí zkoušet; neochutnávejte dužninu této ani žádné podezřelé houby.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy hladké, tenkostěnné, elipsoidní až široce elipsoidní, neamyloidní, s jednou nebo několika malými olejovými kapénkami; velikost 8–13 × 6,5–9 µm (popisy uvádějí také 8–10 × 6,5–7,5 µm, Q ≈ 1,35).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba. Doložené symbiotické vztahy: borovice kontortní (Pinus contorta), medvědice (Arctostaphylos), pinie (Pinus pinaster); v Evropě často se smrkem ztepilým (Picea abies). Roste v listnatých, jehličnatých a smíšených lesích, obvykle na kyselých, písčitých půdách, často podél cest a silnic; jednotlivě, roztroušeně nebo ve skupinách. Teplomilný druh.

Rozšíření. Evropa, Severní Amerika (jako druhový komplex), Japonsko, Čína, Írán, Chile a Kolumbie. V Polsku mnoho lokalit, ale četnost není přesně známa; podle některých popisů poměrně vzácná, v jižní Evropě častější. Není právně chráněna.

Tvorba plodnic. Od června do listopadu (popisy uvádějí také: léto a podzim).

S čím se dá zaměnit?

• Amanita excelsa (muchomůrka šedivka) — Prsten je rýhovaný a báze třeně není obklopena pochvou.
• Amanita rubescens (muchomůrka růžovka) — Nemá pochvu, dužnina je vínově červená (při poranění červená) a prsten je na horní straně rýhovaný.
• Amanita citrina (muchomůrka citronová), Amanita pantherina, Amanita crocea — Klobouk muchomůrky slámožluté je bledší než u muchomůrky citronové a žlutější než u muchomůrky tygrované a muchomůrky ryšavé; další rozdíly – bez údajů.
• Amanita muscaria (žluté variety) — Muchomůrka slámožlutá je menší a má jinou stavbu třeně.
• Amanita aprica, A. orientigemmata, A. gioiosa — Jsou uváděny také podobné druhy: A. orientigemmata má přezky a o něco menší výtrusy; podrobnosti o ostatních – bez údajů.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• Český druhový název muchomůrka slámovožlutá věrně vystihuje její typické zbarvení, které v lesích připomíná barvu suché obilné slámy.
• V České republice se vyskytuje poměrně vzácně a lokálně, přičemž vyhledává především písčité bory a teplé doubravy v nižších polohách, například v Polabí.
• Při houbaření v českých lesích bývá v terénu zaměňována za muchomůrku citronovou nebo za nažloutlé formy prudce jedovaté muchomůrky zelené.