Armillaria ostoyae

Popis

Václavka smrková je nejběžnější václavkou v Polsku. Plodnice mají klobouk o průměru 3–8 cm, masově růžový nebo červenohnědý, s výraznými černohnědými šupinami sahajícími až k okraji. Lupeny jsou zpočátku krémově bílé, později hnědé a třeň nese poměrně tlustý bílý prstenec s tmavými šupinami na spodní straně.

Roste v trsech na pařezech a u báze stromů, zejména smrků, v jehličnatých lesích na kyselých půdách, méně často na jedlích, borovicích a bucích. Je to parazit, který ničí kořeny stromů. Někdy jsou pařezy bílé od jejích výtrusů.

Nejezte ji syrovou ani tepelně nedopecenou. Sbírejte pouze exempláře, jejichž druhem si jste jisti, protože na pařezech rostou i jedovaté trsy, např. třepenitka svazčitá.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 3–8 cm; u mladých exemplářů klenutý, rychle se rozvíjející, u starších se stávající vmáčklým. Barva masově růžová, červenohnědá nebo krémově hnědá. Charakteristické poměrně velké, černohnědé šupiny sahající k okraji klobouku.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny poměrně husté, zpočátku krémově bílé, později hnědé; v některých popisech sbíhavé na třeň.

Třeň

Výška 4–12 cm, tloušťka do 2 cm; válcovitý, vláknitý, kyjovitý, plný, často prohnutý; u starších exemplářů vatuovitý a uvnitř dutý. Bělavý v horní části, rezavý dole, obvykle se zbytky bělavého závoje a hnědými vlákny. Prstenec poměrně tlustý, bílý, s tmavými šupinami na spodní straně a na okrajích, dobře vyvinutý.

Dužnina

Bílá, s věkem růžovějící; houbová vůně, mírná chuť. Syrová dužnina obsahuje látky škodlivé pro některé lidi (viz: lékařství), proto se nesmí jíst syrová.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy elipsoidní, hladké, s kapénkami, 7,5–10 × 5–7 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Parazit stromů (václavková hniloba, bílá hniloba dřeva) a saprotrof na mrtvých pařezech a kořenech, někdy na zemi blízko kořenů. Šíří se černými rhizomorfami („koňskými vlásky“) pod kůrou a v půdě; podhoubí může vykazovat bioluminiscenci (svítící dřevo). Napadá hlavně smrky, méně často jedle, borovice a buky; vysoce patogenní pro mnoho jehličnanů.

Rozšíření. Severní polokoule: Severní Amerika, Evropa, Japonsko. Velmi běžná ve střední Evropě; v Polsku nejčastější druh václavky, zejména ve smrkových lesích na kyselých půdách. V Polsku není zákonem chráněna.

Tvorba plodnic. Podzim; přesné měsíce – bez údajů.

S čím se dá zaměnit?

• Armillaria mellea (václavka obecná) — Roste na mrtvých listnatých stromech, klobouk s velmi jemnými vlákny, někdy zcela holý. Z pohledu houbaře jsou všechny václavky posuzovány podobně.
• Armillaria tabescens (václavka bezprstenná) — Bez prstence na třeni; v Polsku vzácná.
• Pholiota limonella — Může s ní být zaměněna, pokud chybí podhoubové vějíře; podrobné rozdíly – bez údajů.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice se jedná o vůbec nejrozšířenější druh václavky, který běžně a velmi hojně napadá smrkové porosty v podhorských i horských oblastech.
• Méně zkušení čeští houbaři mohou tuto houbu v lesích snadno zaměnit se šupinovkou kostrbatou, jež rovněž vyrůstá v nápadných trsech na dřevě.
• Díky svému masovému rozšíření a běžnému výskytu v tuzemských lesích nepodléhá žádné zákonné ochraně a není vedena v českém Červeném seznamu ohrožených hub.