Auricularia auricula-judae

Popis

Jidáškovo ucho je rosolovitá, hnědá houba tvaru ucha nebo poháru, obvykle 2-10 cm široká. Svrchní strana je matná, jemně chlupatá, červenohnědá s fialovým nádechem, spodní strana hladší a světlejší, často se žilkami. Za vlhka je pružné a průsvitné, za sucha tvrdne a tmavne, ale po dešti ožívá.

Roste na mrtvých a oslabených větvích listnatých stromů, nejčastěji na bezu, po celý rok, zejména na podzim, často v trsech. V Polsku je běžné a není chráněné.

Od boltcovitky mozkovité (Auricularia mesenterica) se liší její chlupatým, pásovaným svrchním povrchem. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Plodnice 2-10 cm (některé popisy uvádějí až 9 cm) široká a až 3 mm tlustá, ucho-tvará, pohárovitá nebo číškovitá, zpočátku číškovitá, později terčovitá, ohnutá a žilnatě-žebrovaná; přirostlá postranně nebo velmi krátkým třeněm. Svrchní povrch matný, jemně semišový nebo ojíněný (drobné šedé chloupky 100-150 µm), červenohnědý s fialovým nádechem, s věkem tmavnoucí. Za vlhkého počasí rosolovitá a průsvitná; za sucha tvrdá, korkovitá nebo rohovitá, tmavá (černohnědá až černošedá) a po dešti se opět stává rosolovitou. Vyskytují se zcela bílé formy (dřívější A. lactea).

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Hymenium je na spodním povrchu plodnice: hladké nebo zprohýbané, červenohnědé až šedohnědé, lesklé, někdy se „žilkami“; u zralých exemplářů bělavé od výtrusů. Žádné lupeny ani rourky.

Třeň

Bez třeně nebo s velmi krátkým třeněm; plodnice je přirostlá postranně k substrátu.

Dužnina

Tenká, rosolovitě-pružná, bez zápachu, mírná, mdlé chuti; po vysušení tvrdá a křehká. (Dužninu neznámých hub neochutnávejte.)

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý, neamyloidní. Výtrusy vřetenovitě-klobáskovité (alantoidní), velikost 15-23 × 5-7 µm (popisy uvádějí různá rozmezí). Vystřeluje až několik set tisíc výtrusů za hodinu, a to i po vyschnutí.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Saprotrof na mrtvém dřevě nebo slabý parazit živého dřeva, způsobuje bílou hnilobu. Roste na větvích a kmenech listnatých stromů a keřů, nejčastěji na bezu, také na jvorech, bucích, jasenech, olších, brslenech; výjimečně na jehličnanech. Vyskytuje se v lesích, křovinách, parcích, zahradách a podél cest; jednotlivě nebo ve skupinách a trsech, zejména za dlouhotrvající vlhkosti.

Rozšíření. Dříve považovaný za kosmopolitní; po genetické revizi pouze Evropa (mimo Evropu se vyskytují jiné druhy; údaje se liší). Běžný v Polsku. V Polsku není zákonem chráněný.

Tvorba plodnic. Po celý rok, nejčastěji na podzim; také v mírných zimách, od pozdního jara na pařezech a kmenech.

S čím se dá zaměnit?

• Auricularia mesenterica (boltcovitka mozkovitá) — Svrchní povrch chlupatý a pásovaný.
• Auricularia cerrina — Evropský, nedávno popsaný z dubu (Česko); plodnice tmavě šedé až téměř černé.
• Auricularia heimuer (Asie), Auricularia angiospermarum (Amerika) — Velmi podobné; mikroskopické rozdíly: kratší basidie a výtrusy (11-13 × 4-5 µm; 13-15 × 4,8-5,5 µm).

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• Český lidový název bezové ucho odkazuje na typické prostředí jejího růstu, jelikož v tuzemských podmínkách vyrůstá převážně na odumřelém dřevě keřů černého bezu.
• Na území České republiky se jedná o velmi hojně se vyskytující druh, který nepodléhá žádné zákonné ochraně a není zařazen do národního Červeného seznamu ohrožených hub.
• V české přírodě může dojít k záměně s příbuznou boltcovitkou mozkovitou, jež se však odlišuje plstnatým a zřetelně pásovaným povrchem plodnic.