Leccinum versipelle

Popis

Křemenáč březový má cihlově oranžový nebo oranžově žlutý klobouk o průměru 5-15 cm, polštářovitý, mírně plstnatý, na okraji s blanitými zbytky kůže. Spodní vrstvu tvoří rourky, bělavé až šedavé. Štíhlý třeň je bílý nebo světle šedý a pokrytý malými černými šupinkami, což je znak celého rodu křemenáčů. Po rozkrojení dužnina růžovo-šedo-fialoví, a na bázi třeně zelenavo-modravě.

Roste od června do října výhradně pod břízami nebo v jejich blízkosti, v lesích a na vřesovištích, jednotlivě nebo ve skupinách. V Polsku je hojný.

Nejlépe jej lze zaměnit za křemenáč dubový, který má jasnější klobouk, bledé, později červenohnědé šupinky a roste pod osikami. Přesto sbírejte pouze exempláře, u kterých jste si jisti, že jde o křemenáč (rourky, šupinky na třeni, bříza).

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 5-15 cm, polštářovitě vypouklý, obvykle plstnatý a drsný, plstnatý; barva cihlově oranžová nebo oranžově žlutá (v popisech také od žlutohnědé, přes žlutooranžovou a okrovou, až po cihlově červenou). Na okraji blanité zbytky přesahující kůže.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Pórovitý; rourky 8-22 mm dlouhé, bělavé s šedým nádechem, žlutobílé až hnědošedé, po poškození purpurové až šedavé. Póry asi 0,5 mm, šedobílé až šedookrové, po poškození hnědnoucí. Připojení ke třeni – bez údajů.

Třeň

Výška 6-15 cm, tloušťka 1-3 cm (podle některých popisů až 3,5 cm), pevný, štíhlý. Povrch bílý nebo světle šedý, pokrytý malými černými šupinkami, které u starších exemplářů hnědnou (podle některých popisů jsou šupinky šedavé až černavé, méně často bělavé).

Dužnina

Bílá až růžovějící; po rozkrojení růžoví-šedne-fialoví až šedohnědne, ve spodní části třeně zelená-modrá. Chuť a vůně – bez údajů; syrová dužnina by se neměla ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach hnědavý (podle některých popisů žlutohnědý až olivový). Výtrusy hladké, elipsoidně vřetenovité, (9-)11,5-16,5 × 3,5-5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba (ektomykorhiza), výhradně s břízou (Betula), v lesích a na vřesovištích, na písčitých, mírně kyselých hlinitých půdách. Roste jednotlivě nebo ve skupinách.

Rozšíření. Severní Amerika, Evropa a Asie; v Evropě rozšířená, od Skandinávie po Island. V Polsku hojná. Na červených seznamech Německa a Nizozemska. V Polsku není zákonem chráněna.

Tvorba plodnic. Od června do října; podle některých popisů od července nebo srpna do listopadu.

S čím se dá zaměnit?

• Leccinum aurantiacum (křemenáč dubový) — Šupinky na třeni zpočátku bělavé, pak červenohnědé, nikdy černé; klobouk intenzivněji, jasně červený; roste pod osikami. Dužnina rovněž mění barvu.
• Leccinum vulpinum (křemenáč borový), Leccinum piceinum — Podobné druhy; podrobné rozdíly – bez údajů.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V českém lidovém názvosloví si křemenáč březový vysloužil přiléhavá označení jako janek nebo červeňák, která odrážejí jeho nápadnou barvu i pevnou stavbu těla.
• V České republice se běžně vyskytuje od nížin až po horské polohy, přičemž obzvláště hojný bývá na rašeliništích a v podmáčených podhorských březinách.
• Při houbaření v českých lesích bývá nejčastěji zaměňován za podobný křemenáč osikový, od kterého se liší černými šupinkami na třeni a růstem výhradně pod břízami.