Lycoperdon echinatum

Popis

Pýchavka ježatá je malá kulovitá nebo hruškovitá pýchavka o průměru 2–6 cm. Celý povrch je pokrytý hustými ostrými ostny dlouhými až několik milimetrů, zpočátku světlými a se stářím tmavě hnědými. Ostny nakonec opadávají a zanechávají síť jizev. Vnitřek mladého plodnice je bílý a pevný, později se zbarvuje šedofialově a nakonec je hnědý a prášivý. Zralá plodnice se na vrcholu otevírá malým pórem, z něhož se uvolňují spory.

Roste od července do října na zemi v listnatých lesích, nejčastěji v bučinách na vápnitých půdách, méně často na pasekách a pastvinách. V Polsku je vzácná a je uvedena v Červeném seznamu hub jako potenciálně ohrožený druh.

Od běžnější pýchavky obecné ji lze rozeznat podle delších, ostrých ostnů a tmavě hnědé barvy zralých plodnic. Podobná je také pýchavka hnědá, která má kratší ostny. Bílý vnitřek nestačí k jistému určení druhu, proto pýchavky nesbírejte ke konzumaci, pokud si nejste jisti.

Poznávací znaky

Klobouk

Typický klobouk chybí; plodnice (gasteroma) je kulovitá nebo obráceně hruškovitá, o průměru 2–6 cm a vysoká až asi 3,5 cm, při bázi krátce zúžená. Exoperidium je zpočátku bělavé nebo světle hnědé, později tmavě hnědé až umbrové, hustě pokryté ostrými, klínovitými nebo hranatými ostny dlouhými až 5–6 mm (zdroje uvádějí různé hodnoty). Ostny se na špičkách často spojují po 3–4 do skupin nebo zůstávají volné; při bázi plodnice jsou mnohem kratší. Po opadnutí ostnů zůstává síťovitý vzor mnohoúhelníkových areol. Endoperidium je tenké, papírovité, zpočátku bílé, později krémové až okrově hnědé. Zralá plodnice praská kulatým otvorem na vrcholu.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny ani rourky chybí. Vnitřek je vyplněn gleboou (výtrusnou dření): u mladých exemplářů bílou a pevnou, poté nažloutlou, šedofialovou, nakonec čokoládově hnědou až purpurově hnědou a prášivou. Subgleba je malá, pevná, jemně komůrkatá, bílá, později šedofialová; při zrání přechází v kolumelu.

Třeň

Pravý třeň chybí; plodnice sedí na krátké, zúžené, bělavé nebo šedofialové bázi, k substrátu přichycené bělavými hyfami nebo rhizomorfami.

Dužnina

Gleba mladých exemplářů je bílá a pevná a se stářím mění barvu (viz výše). Chuť je mírná, vůně nevýrazná. Dřeň by se neměla ochutnávat.

Výtrusný prach a výtrusy

Barva výtrusného prášku: bez údajů (zralá gleba je šedofialová až hnědá). Spory kulovité, hrubě bradavčité, o průměru 4–6 µm, s krátkými, odlomenými sterigmaty (do asi 5 µm), jejichž zbytky zůstávají v hymeniu. Basidie nesou 2–4 spory.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Terestrický saprotrof, roste na půdě, v opadu listí a v humusu, vzácně na trouchnivém dřevě nebo mechu. Preferuje listnaté lesy, zejména bučiny na vápnitých půdách, také paseky a pastviny. Ve Švédsku byla zaznamenána v bučinách na půdách s pH 5,0–6,6; úbytek lokalit souvisí s acidifikací půdy. Plodnice jsou někdy potravou larev much z čeledi Phoridae.

Rozšíření. Severní a Střední Amerika, Evropa, Asie a také Afrika. V Polsku je vzácnější než jiné pýchavky, ačkoli se v literatuře uvádí četné lokality; v Červeném seznamu rostlin a hub Polska má status R (potenciálně ohrožená z důvodu omezeného areálu a malé rozlohy stanovišť). Je také na seznamech ohrožených druhů v Estonsku, Norsku, Švédsku, Finsku a Německu. V Polsku není druhově chráněna.

Tvorba plodnic. Od července do října (zdroje uvádějí také pozdní jaro).

S čím se dá zaměnit?

• Lycoperdon perlatum (pýchavka obecná) — Pokrytá jemnými, snadno odpadávajícími bradavkami nebo krátkými ostny, bělavá až krémová, nikoli tmavě hnědá s dlouhými, ostrými ostny; po jejich opadnutí zanechává charakteristický vzor jemných jizev.
• Lycoperdon umbrinum (pýchavka hnědá) — Také hnědavá, ale má kratší ostny.
• Lycoperdon pulcherrimum — Mladé exempláře se těžko rozlišují; ostny jsou silnější a se stářím nehnědnou a povrch pod ostny je hladký, nikoli jamkovaný.
• Lycoperdon pedicellatum — Mladé exempláře mohou být podobné; zralé mají hladký povrch a spory jsou připojeny ke stopce 4–5krát delší než spora.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V češtině se mu říká pýchavka ježatá – jméno vychází z hustých ostnů, kterými je pokryt celý plodnicový povrch a které připomínají ježka.
• V České republice patří k vzácnějším druhům pýchavek: roste hlavně v teplejších oblastech na vápnitém podloží, zejména v bučinách a smíšených listnatých lesích, a v běžných kyselých lesích ho nenajdete.