Pluteus cervinus

Popis

Klobouk štítovky hnědě žíhané má v průměru 5–12 cm, zpočátku zvoncovitý nebo polokulovitý, později plochý, v odstínech hnědé a šedé, od světlé po téměř černohnědou, v centru obvykle tmavší. Povrch je hladký a mírně hedvábný, za deštivého počasí lesklý. Lupeny pod kloboukem jsou volné: u mladých plodnic bělavé, později růžové. Třeň je bílý, pokrytý hnědými podélnými vlákny, bez prstenu. Dužnina je bílá a voní po ředkvičkách nebo naklíčených bramborách.

Roste od jara do pozdního podzimu na odumřelém dřevě: na pařezech, padlých kmenech, v pilinách a mezi dřevním odpadem, v listnatých i jehličnatých lesích. Objevuje se jednotlivě nebo v malých skupinách. V Polsku je velmi hojná.

Tři znaky dohromady ji odlišují od mnoha jiných lupenitých hub: roste na dřevě, má volné lupeny a růžový výtrusný prach. Podobné štítovky, např. ty s černým ostřím lupenů nebo se zelenošedým kloboukem rostoucí na vrbě, lze spolehlivě rozlišit pouze pod mikroskopem. Pokud si nejste jisti druhem, houbu nesbírejte a nejezte.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 5–12 cm, někdy až 15 cm; v mládí polokulovitý nebo zvoncovitý, často vrásčitý, později klenutý a plochý, někdy s tupým hrbolem. Povrch hladký, matný až hedvábně lesklý, s jemnými, vnořenými tmavými vlákny uspořádanými radiálně (viditelnými pod lupou); za vlhkého počasí lesklý. Barva se pohybuje od bledě ošatkově hnědé a šedohnědé až po černohnědou, střed bývá tmavší; vyskytují se i albinotičtí jedinci s celkově bílým kloboukem.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny volné, tzn. nedotýkající se třeňe, poměrně husté, břichaté. Krémově bílé u mladých plodnic, poté s růžovým nádechem a lososově růžové v plné zralosti (ze zrajících výtrusů).

Třeň

Výška 5–12 cm, tloušťka 0,5–2 cm (někdy až 3 cm), válcovitý, méně často kyjovitý, na bázi obvykle o něco tlustší. Povrch bílý až špinavě bílý, pokrytý tmavšími hnědými vlákny tvořícími podélné proužky. Bez prstenu. V mládí plný, u starých exemplářů dutý.

Dužnina

Bílá nebo bělavá; v klobouku měkká a ohebná, ve třeni poměrně křehká. Vůně poměrně silná, rafanozní (jako ředkvička) nebo připomínající naklíčené brambory, sklepní; chuť mírná, zatuchlá nebo zemitá, v některých popisech s odstupem času mírně hořká. Neochutnávejte dužninu za účelem určeni houby.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach růžový až růžově hnědý. Výtrusy hladké, elipsoidní až široce elipsoidní, přibl. 6,5–8 × 5–6,5 µm (popisy uvádějí různá rozmezí).

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Saprotrof na tlejícím dřevě listnatých a jehličnatých stromů: na kmenech, pařezech, silnějších spadlých větvích, kořenech, kůře, pilinách a dřevním odpadu; neroste na tenkých větvičkách. Obzvláště hojný na vlhkých pilinách a hromadách tlející dřevní štěpky. Plodnice jednotlivé nebo v malých skupinách.

Rozšíření. Na všech kontinentech kromě Afriky a Antarktidy a na mnoha ostrovech. Hojný v Evropě a východní Severní Americe; vzácný a pravděpodobně zavlečený v západní Severní Americe. Velmi hojný v Polsku, v jehličnatých, listnatých a smíšených lesích. V Polsku není zákonem chráněný.

Tvorba plodnic. Od jara do pozdního podzimu (duben–prosinec v Evropě).

S čím se dá zaměnit?

• Pluteus atromarginatus (polsky: drobnołuszczak czarnoostrzowy) — Tmavě hnědé nebo černé ostří lupenů; roste na jehličnatém dřevě.
• Pluteus salicinus (polsky: drobnołuszczak zielonawoszary) — Klobouk černavě šedý, bez hnědých tónů; roste na vrbovém dřevě.
• Megacollybia platyphylla (polsky: pieniążnica szerokoblaszkowa) — Řidší, širší, vždy bílé lupeny přirostlé ke třeni; četné rhizomorfy na bázi třeně; bílý výtrusný prach.
• Entoloma spp. (závojenky) — Podobně zbarvené druhy mají lupeny přirostlé ke třeni (nikoliv volné) a charakteristické hranaté výtrusy.
• Ostatní druhy rodu Pluteus (včetně P. rangifer, P. elaphinus, P. hongoi, P. exilis) — Několik podobných štítovek; spolehlivé rozlišení je možné pouze mikroskopickým vyšetřením.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice patří štítovka jelení k nejrozšířenějším druhům dřevokazných hub a běžně na ni narazíte v lesích od nížin až po horské oblasti.
• Její české druhové jméno „jelení“ vzniklo podle typického hnědého zbarvení klobouku, které našim předkům připomínalo odstín srsti jelena lesního.
• V české přírodě bývá občas zaměňována za penízovku širokolupennou, od níž se však liší růžovějícími lupeny a nepřítomností výrazných kořínkovitých provazců podhoubí.