Amanita virosa

Popis

Muchomůrka jízlivá je štíhlá, celá bílá houba s kloboukem širokým 6–12 cm, v mládí vejčitým, poté kuželovitě zvoncovitým, často s umbonem. Má bílé, husté lupeny, visutý prsten na šupinatém třeni a hlízovitou bázi zasazenou v sacovité, roztřepené pochvě. Pochva je někdy ukrytá v listance, takže u každé bílé lupenité houby musíte opatrně vyhrabat bázi třeně.

V Polsku je vzácná, nejčastěji k vidění v horských jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi, méně často pod buky. Plodnice se objevují v pozdním létě a na podzim.

Největší riziko představuje záměna mladých plodnic za žampiony. Muchomůrka jarní a bílá forma muchomůrky zelené jsou rovněž matoucí; všechny tři jsou smrtelně jedovaté. Nesbírejte bílé lupenité houby, pokud si nejste jisti druhem, a nedávejte je do stejného košíku s jedlými houbami. Jed v kuchyni nelze odstranit.

Poznávací znaky

Klobouk

Průměr 6–12 cm; v mládí vejčitý, poté kuželovitě zvoncovitý, nakonec mírně klenutý, často s výrazným umbonem. Povrch hladký, suchý a hedvábný, za vlhka lepkavý; pokožku lze oloupat. Barva bílá, nahoře bledě žlutá nebo krémová; s věkem může žloutnout. Někdy s nepravidelnými skvrnami zbytků univerzálního závoje, jindy bez nich.

Hymenofor (spodní strana klobouku)

Lupeny bílé, husté, volné (nepřipojené k teni), ostří někdy třepenité.

Třeň

Výška 8–15 cm, tloušťka 1–2 cm, válcovitý, směrem nahoru se zužující, s věkem štíhlejší; bílý, s velkými vláknitými šupinami. Prsten visutý, rýhovaný, u starých exemplářů může vymizet. Báze hlízovitá, s výraznou, chlupatou, sacovitou pochvou.

Dužnina

Bílá, křehká, při poranění nemění barvu. Vůně nepříjemná, dusivá (někdy přirovnávaná k ředkvi); chuť popsaná jako mírná – nesmí se nikdy zkoušet; neochutnávejte dužinu žádné podezřelé houby. S NaOH se dužina intenzivně zbarvuje do žluta.

Výtrusný prach a výtrusy

Výtrusný prach bílý. Výtrusy hladké, kulovité až téměř kulovité, amyloidní (s Melzerovým činidlem se zbarvují do fialova), 7–10 µm.

Stanoviště a rozšíření

Ekologie. Mykorhizní houba (ektomykorhiza). Partnerští symbionti: smrk, borovice, jedle, buk, jedlý kaštan, také bříza. Popsaná hlavně z horských jehličnatých lesů, méně často ze smíšených a listnatých lesů; také na rašeliništích.

Rozšíření. Popsaná ze Švédska; známá z Evropy a severní a východní Asie (geneticky potvrzená mimo jiné v Číně). Zprávy o jejím výskytu v Severní Americe se ve skutečnosti týkají jiných, podobných druhů (A. bisporigera, A. ocreata, A. amerivirosa). V Polsku vzácná; na Červeném seznamu rostlin a hub Polska (2006) má status V (zranitelný). Není právně chráněná. Je také na seznamech ohrožených druhů v Nizozemsku.

Tvorba plodnic. Pozdní léto a podzim.

S čím se dá zaměnit?

• Amanita verna (muchomůrka jarní) — Velmi podobná, plodí na jaře a v létě; má čistě bílý klobouk a hladký třeň. V testu s KOH dává A. verna žlutou reakci a A. virosa oranžově žlutou. Oba druhy jsou smrtelně jedovaté.
• Amanita phalloides (muchomůrka zelená), bílá forma — Bílá, albinotická forma je velmi podobná a rovněž smrtelně jedovatá; jejich rozeznání vyžaduje zkušenosti a zkoumání detailních znaků.
• Agaricus spp. (žampiony, zejména mladé) — U velmi mladých žampionů jsou lupeny bílé, poté růžovějí a hnědnou (u starých mají čokoládovou barvu); muchomůrka jízlivá má bílé lupeny po celou dobu, bílý výtrusný prach a pochvu na bázi třeně, kterou žampiony postrádají. Záměna se týká především sběru nezralých plodnic.
• Volvopluteus gloiocephalus (kukmák okázalý) a jiné bílé kukmáky — Mají růžové lupeny, nemají prsten ani hlízu na bázi třeně; v lesích rostou zřídka.

Nikdy nespoléhej na jediný znak. Máš-li pochybnosti – nesbírej; ukaž houbu kvalifikovanému mykologovi.

Zajímavosti

• V České republice roste muchomůrka jízlivá dosti vzácně a vyskytuje se především ve vyšších polohách a horských smrčinách na kyselém podloží, například na Šumavě či v Krkonoších.
• Kvůli své vzácnosti a vazbě na specifická stanoviště je zařazena v Červeném seznamu hub České republiky v kategorii zranitelných druhů.
• Při houbaření v tuzemských lesích bývá někdy mylně zaměňována za bílé druhy pečárek nebo mladé bedly, před čímž čeští mykologové pravidelně varují.