Houbaření – polská tradice od „Pana Tadeáše“ po dnešek

Grzybobranie, houbaření, je jednou z nejpolštějších tradic: zářijové vstávání za svítání, proutěný košík, rodinná „místečka“ předávaná z generace na generaci a tichý souboj o první prawdziwek. Polsko patří mezi země, kde jsou houby součástí kultury. Nejslavnější literární stopou této tradice je scéna houbaření ve III. knize „Pana Tadeáše“. Lidové názvy prawdziwek, kozak, maślak, rydz, gąska, kania a podgrzybek se dodnes používají v běžné polštině.

Proč je Polsko zemí houbařů?

V polovině 20. století navrhli americký badatel R. Gordon Wasson a jeho žena Valentina rozdělit národy na mykofily, tedy lidi, kteří houby milují, znají a sbírají, a mykofoby, kteří k nim přistupují s nedůvěrou nebo odporem. Slované, včetně Poláků, jsou v tomto rozdělení klasickým příkladem mykofilů.

Přispělo k tomu několik věcí:

• Hodně lesů: pokrývají téměř třetinu Polska a většina z nich je volně přístupná.
• Znalosti předávané v rodině: děti se učí houby od rodičů a prarodičů, často dřív, než se naučí názvy stromů.
• Houbaření jako společenská událost: patří k němu společný výlet, povídání a porovnávání košíků.
• Sezónnost: podzimní růst hub má v sobě něco ze svátku, na který se čeká celý rok.

Houbaření v „Panu Tadeášovi“

Nejznámější popis houbaření v polské literatuře najdeš ve III. knize „Pana Tadeáše“ Adama Mickiewicze, nazvané „Umizgi“ (zhruba „Námluvy“). Obyvatelé a hosté Soplicova se vydávají do lesa na houby. Je to společenská událost, při níž jsou houby záminkou k setkáním, flirtům a drobným intrikám.

Mickiewicz popisuje les a jeho houbové obyvatele se zjevnou něhou: vyjmenovává jeden druh za druhým, dává jim charakter a připomíná, které houbaři hledají a které obcházejí. Vedle toho se odvíjejí příběhy hlavních postav, Tadeáše, Telimeny a Hraběte, včetně slavné scény v lesním zákoutí zvaném Świątynia dumania („Chrám rozjímání“). Houbaření se stává pozadím, na kterém je vidět celý společenský život šlechtického dvora.

Scéna také ukazuje, že už v první polovině 19. století bylo houbaření v polské kultuře samozřejmou a společnou činností, která spojovala generace i stavy. Originál stojí za přečtení: je to jedna z nejvíce „lesních“ pasáží polské poezie.

Lidové názvy hub

Polští houbaři málokdy používají oficiální druhová jména. V lese žijí lidové názvy – krátké, domácké a podle regionu velmi rozdílné.

• Prawdziwek – hřib smrkový. Název souvisí s přesvědčením, že je to houba „pravá“ (prawdziwy znamená „pravý“), v lese nejvíce hledaná. Říká se mu také prostě borowik.
• Kozak – kozáky (Leccinum), především kozák březový pod břízami a křemenáč, kterému se říká i czerwoniak („červeňák“).
• Maślak – klouzky (Suillus), poznáš je podle slizké, jakoby namaštěné pokožky klobouku (masło znamená „máslo“).
• Rydz – ryzec pravý, který po poranění roní oranžové mléko.
• Gąska – souhrnný název pro mnoho čirůvek (Tricholoma). Pozor: dříve často sbíraná čirůvka zelánka se dnes považuje za nebezpečnou.
• Kania a sowa – bedla vysoká, velká houba s kloboukem jako deštník. V mnoha regionech se jí říká sowa („sova“).
• Podgrzybek – hřib hnědý, jedna z nejčastějších hub v polských košících.
• Kurka – liška obecná (Cantharellus cibarius), kterou každý zná podle žluté barvy.

Stejná slova mohou v různých částech Polska označovat různé druhy. Proto atlas Gribo uvádí u každého druhu vedle běžného názvu i latinské jméno.

Zvyky houbařů

Polské houbaření má svůj nepsaný kodex, který přežil generace:

• Vyrazit za svítání – kdo dřív přijde, ten dřív sbírá. Časné ráno znamená i chladnější vzduch a rosu v lese.
• Proutěný košík – houby v něm dýchají a nemačkají se, na rozdíl od igelitových tašek.
• Nožík a hůl – holí odhrneš listí, nožíkem houbu očistíš.
• Tajná místečka – rodinná místa, o kterých se cizím neříká, někdy ani sousedům.
• Soutěžení – kdo najde první prawdziwek, kdo přinese nejvíc, kdo narazí na největší kanii.
• Historky – vyprávění o „houbě tak velké, že se nevešla do košíku“, předávaná celá léta.

V Gribo tyto zvyky žijí dál v mapě tvých míst, výpravách s přáteli a trofejích a hodnostech, které rostou spolu s tebou. Každý houbařský profil má vlastní žebříček.

Tradice není totéž co bezpečnost

To, že něco sbírali naši prarodiče, neznamená, že je to bezpečné. Znalosti o houbách se mění.

• Olszówka, tedy čechratka podvinutá, byla v Polsku po generace oblíbenou houbou do košíku. Dnes víme, že může vyvolat nebezpečnou imunitní reakci vedoucí k rozpadu červených krvinek – i u lidí, kteří s ní dříve neměli potíže.
• Gąska zielonka, čirůvka zelánka, byla dlouho ochotně sbírána, ale po popsaných těžkých otravách se dnes považuje za nebezpečnou.
• Domácí testy – stříbrná lžička, cibule, stopy slimáků na klobouku – jsou mýty, které jedovaté houby od ostatních neodliší.

Proto dobré houbaření spojuje tradici s aktuálními znalostmi. Sbírej jen druhy, které znáš bez sebemenších pochybností. V mnoha zemích jsou některé druhy chráněné zákonem – nech je v lese. Každý nejistý kus odnes do houbové poradny nebo k mykologovi (v Polsku je například posuzují zdarma hygienické stanice), protože o tom, zda se houba dá jíst, rozhoduje právě mykolog. Více v naší sekci bezpečnost.

Při podezření na otravu volej 155 nebo 112 a vezmi zbytky hub s sebou do nemocnice. Pokud s houbařením teprve začínáš, přečti si naše základy poznávání hub a nech se strhnout tradicí, která má v Polsku stovky let.

Zdroje

• Pan Tadeusz – Wikipedie (polsky)